Když jsem s hlínou, všechno je v pořádku

Nebyla to “láska na první dotek”,

k hlíně jsem si cestu hledala, a trvalo to několik let…

Často se mě ptáte, zda jsem keramiku studovala. A proto začnu odpovědí na tuto otázku, i když si myslím, že to není důležité. Studovala jsem na střední keramické škole, ale teď s úsměvem často říkám, že jsem tam v té době skončila skoro omylem. Škola měla asi tu nejmenší část zásluhy na tom, co a jak tvořím.

Vždycky jsem pracovala stylem pokus – omyl, zdlouhavé teorie mě nikdy moc nebavily. Mám ráda volnost, zkoušení a překvapení. Ano!, několik soch jsem díky tomu smetla jako střepy na lopatku a vyhodila. Mockrát jsem se kvůli tomu zlobila a zlostně křičela “proč!”, než jsem pochopila, že vztekem nic nevyřeším, že je důležitější věci přijmout, a to “proč?” vyslovovat s klidem a teprve potom přijdou odpovědi. 🙂

Tehdy jsem necítila žádné nadšení. 

Seděla jsem za hrnčířským kruhem ve dnech praxe, nepřítomně se dívala do dálky a mezitím jsem se snažila vytočit dva zdánlivě stejné hrnky. Nešlo to, štvalo mě to a nebavilo. Nicméně školu jsem zdárně dokončila, abych pak zjistila, že mě baví modelovat. Hňácat tu hroudu v dlaních a prsty vytvářet její různé podoby… Dál jsem tedy studovala sochařství. 

Měla jsem možnost vyzkoušet si vytváření forem na své modely a následně je odlévat nejčastěji do betonu. Ale ani tato část mě nějak zvlášť nenaplňovala nadšením. Naštěstí sem patřily také hodiny kresby a malby, načež mě oslnily barvy. Školu jsem dokončila v oboru užitá malba, ale důležité je, co se stalo mezitím.

Díky spolužačce se vše změnilo

Potkala jsem zde spolužačku, keramičku, které vděčím za to, že jsem keramiku neopustila. Za 3 roky ve škole, jsem strávila nemálo chvil v její dílně, kde jsem jí pomáhala. A byla to ona, která mě po skončení školy vrátila na cestu keramiky. “Zkus to sama…” byla věta, za kterou jí budu vždycky vděčná.

Otevřela jsem dveře novému

Byl rok 2008 a já s nadšením otevírala dveře novému. Byl to krásný a nezapomenutelný čas, kdy jsem se rozhodla, že to zkusím. A najednou se věci začaly dít samy. Objevil se hrnčířský kruh “za hubičku”, paní rušila dílnu a prodávala téměř novou pec, v práci mi končila smlouva, na keramickém kroužku pro děti hledali učitelku… Všechno na sebe krásně navazovalo. Tehdy jsem svou dílnu mohla vytvořit v prostorách rodinného domu mých rodičů – za což jsem jim velmi vděčná, bez nich by to nešlo.

Co budu vyrábět?

Tak, a je to. Seděla jsem ve své vlastní dílně a přemýšlela, co tedy budu vyrábět. Začala jsem tím známým – tedy sedla za hrnčířský kruh, vytvořila jsem hrnky, misky, květináče, načež jsem si znovu uvědomila, že to není ono. Propojila jsem tedy známé s modelováním, a vytvořila svůj první výrobek – zvoneček andílka. Potom přišly zvonečkové víly a lampičky. Ještě nějaký rok trvalo než jsem začala své víly  modelovat celé “z ruky”. Přesto jsem ještě pořád necítila to, co mi má práce dává dnes. 

Něco skrze mě tvoří

Když nad tím zpětně přemýšlím, myslím, že zlom nastal, když jsem k hlíně začala přistupovat s pokorou, když jsem přijala ten krásný materiál, a to, že né já, ale něco skrze mě tvoří. Poznala jsem to, když jsem měla možnost modelovat na zakázku pět, přes jeden metr vysokých soch, z nichž potom vznikla má první výstava. Chystala jsem je rok, bylo to kouzelné poznávací období. 

Nořila jsem se hluboko do hlíny, do svých pocitů, hluboko do všech hloubek, a nebylo to vždy snadné. Na konci toho všeho vznikla výstava v nádherném prostoru klášterní kaple.  Pamatuji si, jak jsem tam stála po vernisáži, už pozdě večer sama, a nechápala jsem při pohledu na ty sochy, jak jsem to dokázala. 

Nemohla jsem uvěřit, že to Já. 

A v tom okamžiku mi došlo, že ne Já, že to mé ruce jsou nástrojem, tak jako já celá, a že to nemusím chápat, jen přijmout a s velkou pokorou se sklonit a pokračovat dál. Od té chvíle do své práce více pronikám, cítím větší lásku a mír, když tvořím. Mnohdy nevnímám čas, přistihuji se, že se tiše usmívám, když modeluji jejich tváře, že s nimi v duchu rozmlouvám a cítím obrovské naplnění. V mé práci je všechno v pořádku, tam se cítím šťastná.

Představte si opravdu krásný podzimní den. 

Slunce krásně hřeje do tváře. Sedíte někde na louce a kolem vás jsou jen lesy a v dálce jako namalované kulisy sedí tiché domečky. Ještě sem tam, vám kolem ucha zabručí včelka, proletí motýl a usedá na pár posledních rozkvetlých kvítků, vítr šustí stébly trávy. A když pak vcházíte do barvami naplněného lesa, cítíte vlhkost spadaného listí, a tak voní hlína. Jak vstupujete dál a sluneční paprsky pronikají skrze stromy a vytvářejí dokonalý, tichý obraz podzimního odpoledne, vy zapomínáte na čas a trošku se ztrácíte v těch dech beroucích okamžicích. A tak, já se ponořuji do tvoření a ten pocit mohu přirovnat k tomuto odpoledni. <3

Nejdůležitější pro mě je, co do svých víl dávám, a v jaké energii je tvořím. 

Přeji si, aby z mých děl dýchala láska, mír a klid, protože to dnešní svět nejvíce potřebuje. A také pokoru, sklonit svou hlavu před Zemí a přírodou a uvědomit si, že jen díky ní jsme tady.

Připadá mi opravdu velmi důležité, kde je člověk teď, jak se cítí a co dělá, to se pak promítá do všeho kolem. Když jsem s hlínou, všechno je v pořádku. Učí mě žít, a já se snažím své pocity z doteku s ní, projektovat do svého bytí. Je to pro mě nové a krásné. Pozorovat, jak můžeme svůj život utvářet, stejně tak, jako z hroudy hlíny tváře… Můžeme tvořit každý den, a to mě nyní naplňuje velkou láskou a důvěrou v život, kterou jsem dřív necítila.

Moji tvorbu najdete v galerii, a nebo si můžete sochy ode mě prohlédnout a objednat v e-shopu.